Popis
Bazilika Collegiata, zasvěcená Panně Marii Almužnické (Maria Santissima dell'Elemosina), je velký pozdně barokní kostel na Via Etnea, kousek na sever od náměstí Piazza Università: průčelí z vápence se vlní v obloucích a protiobloucích a korunuje ho zvonice plná andělů a putti.
Průčelí, které v 18. století navrhl polský architekt Stefano Ittar, je ukázkou mezinárodního pozdního baroka. Ve druhém patře stojí mezi velkými stočenými volutami sochy svaté Agáty a svaté Apolónie; ve výklencích střední lodžie svatý Petr a svatý Pavel.
Uvnitř má kostel tři lodě a mramorové podlahy, oltáře i mříže. Roku 1896 vyzdobil catanijský malíř Giuseppe Sciuti klenbu a kupoli freskami s výjevy a postavami z Bible, od Panny Marie Milosrdné po Nanebevzetí a evangelisty.
Na hlavním oltáři je ikona Panny Marie s Ježíškem, kopie Madony Almužnické byzantské tradice. Kolem jsou dřevěné chórové lavice kanovníků s 36 sedadly, ve městě druhé co do významu hned po lavicích katedrály.
Jméno má dávný původ. Podle legendy vzbudil obraz Madony vystavený na nároží ulice takovou zbožnost, že mu věřící z almužen postavili kostelík, který se během staletí rozrostl v druhý kostel města.
Když královský dvůr sídlil na hradě Ursino, udělali z něj aragonští králové svou soukromou kapli: od roku 1396 byl „Regia Cappella“, jak dodnes hlásá nápis na průčelí. Obvod kostela byl tak rozsáhlý, že se vymykal moci biskupa, a vzniklo z toho soupeření s katedrálou, které trvalo staletí.
Vrchol přišel o postní době roku 1801. Kanovník Collegiaty, kterého biskup pozval kázat v katedrále, vystoupil na kazatelnu s insigniemi své kapituly; kanovníci katedrály ho popadli a s pomocí četníka ho stáhli dolů. Král nařídil nechat četníka na pár dní v cele.
I obnova po zemětřesení roku 1693 byla bitvou. Kostel byl otočen, aby hleděl do nové Via Etnea, ale soused, baron della Sigona, se postavil proti zvonici, protože prý zvuk zvonů rušil domácí klid, a dovedl spor až do Říma. Práce pokračovaly teprve po jeho smrti, v roce 1769.
Průčelí, které v 18. století navrhl polský architekt Stefano Ittar, je ukázkou mezinárodního pozdního baroka. Ve druhém patře stojí mezi velkými stočenými volutami sochy svaté Agáty a svaté Apolónie; ve výklencích střední lodžie svatý Petr a svatý Pavel.
Uvnitř má kostel tři lodě a mramorové podlahy, oltáře i mříže. Roku 1896 vyzdobil catanijský malíř Giuseppe Sciuti klenbu a kupoli freskami s výjevy a postavami z Bible, od Panny Marie Milosrdné po Nanebevzetí a evangelisty.
Na hlavním oltáři je ikona Panny Marie s Ježíškem, kopie Madony Almužnické byzantské tradice. Kolem jsou dřevěné chórové lavice kanovníků s 36 sedadly, ve městě druhé co do významu hned po lavicích katedrály.
Jméno má dávný původ. Podle legendy vzbudil obraz Madony vystavený na nároží ulice takovou zbožnost, že mu věřící z almužen postavili kostelík, který se během staletí rozrostl v druhý kostel města.
Když královský dvůr sídlil na hradě Ursino, udělali z něj aragonští králové svou soukromou kapli: od roku 1396 byl „Regia Cappella“, jak dodnes hlásá nápis na průčelí. Obvod kostela byl tak rozsáhlý, že se vymykal moci biskupa, a vzniklo z toho soupeření s katedrálou, které trvalo staletí.
Vrchol přišel o postní době roku 1801. Kanovník Collegiaty, kterého biskup pozval kázat v katedrále, vystoupil na kazatelnu s insigniemi své kapituly; kanovníci katedrály ho popadli a s pomocí četníka ho stáhli dolů. Král nařídil nechat četníka na pár dní v cele.
I obnova po zemětřesení roku 1693 byla bitvou. Kostel byl otočen, aby hleděl do nové Via Etnea, ale soused, baron della Sigona, se postavil proti zvonici, protože prý zvuk zvonů rušil domácí klid, a dovedl spor až do Říma. Práce pokračovaly teprve po jeho smrti, v roce 1769.