Popis
Benediktinský klášter, oficiálně San Nicolò l’Arena, je obrovský barokní komplex na náměstí Piazza Dante v historickém centru Catanie: měří zhruba 210 na 130 metrů, platí za druhý největší benediktinský klášter v Evropě, od roku 2002 je na seznamu UNESCO a dnes v něm sídlí humanitní fakulty univerzity.
Jižní a východní průčelí jsou vzorníkem pozdního sicilského baroka: voluty, květy, ovoce, putti, nymfy a obludné maskarony kolem každého okna a balkonu, dílo kameníků, kteří se sjeli z celého ostrova, aby město znovu postavili. Skotský cestovatel Patrick Brydone ho v roce 1773 nazval „sicilskými Versailles“.
Uvnitř jsou dva velké ambity. Mramorový ambit, starší, má sloupy z bílého mramoru a fontánu ze 17. století; východní je zahrada, uprostřed níž stojí Caffeaos, novogotický pavilon obložený barevnou majolikou. Mezi nimi vede chodba s hodinami, dlouhá 214 metrů.
Stojí za to vidět také Vaccariniho velký refektář s tak vysokou klenbou, že připomíná kostel, a v podzemí mozaiky římského domu (domus), objevené při restaurování a viditelné ze zavěšené lávky.
Vedle stojí kostel San Nicolò l’Arena, větší než katedrála, s nedokončeným průčelím, velkými varhanami Donata Del Piana a slunečními hodinami dlouhými 40 metrů.
Mniši přišli ze svahů Etny, kde prchali před erupcemi a lupiči, a začali stavět v roce 1558. Láva z roku 1669 se dotkla hradeb a zemětřesení roku 1693 všechno zbořilo: přežili jen tři mniši. Obnova od roku 1702 byla ještě velkolepější.
V roce 1866 byl klášter zabaven a stal se kasárnami, školou, observatoří, městskou knihovnou: kupoli kruhového sálu před refektářem dokonce zvýšili o pět metrů kvůli astronomické observatoři a na původní výšku se vrátila až v roce 1981. V roce 1977 přešel na univerzitu, která jeho obnovu svěřila architektu Giancarlu De Carlovi.
Jižní a východní průčelí jsou vzorníkem pozdního sicilského baroka: voluty, květy, ovoce, putti, nymfy a obludné maskarony kolem každého okna a balkonu, dílo kameníků, kteří se sjeli z celého ostrova, aby město znovu postavili. Skotský cestovatel Patrick Brydone ho v roce 1773 nazval „sicilskými Versailles“.
Uvnitř jsou dva velké ambity. Mramorový ambit, starší, má sloupy z bílého mramoru a fontánu ze 17. století; východní je zahrada, uprostřed níž stojí Caffeaos, novogotický pavilon obložený barevnou majolikou. Mezi nimi vede chodba s hodinami, dlouhá 214 metrů.
Stojí za to vidět také Vaccariniho velký refektář s tak vysokou klenbou, že připomíná kostel, a v podzemí mozaiky římského domu (domus), objevené při restaurování a viditelné ze zavěšené lávky.
Vedle stojí kostel San Nicolò l’Arena, větší než katedrála, s nedokončeným průčelím, velkými varhanami Donata Del Piana a slunečními hodinami dlouhými 40 metrů.
Mniši přišli ze svahů Etny, kde prchali před erupcemi a lupiči, a začali stavět v roce 1558. Láva z roku 1669 se dotkla hradeb a zemětřesení roku 1693 všechno zbořilo: přežili jen tři mniši. Obnova od roku 1702 byla ještě velkolepější.
V roce 1866 byl klášter zabaven a stal se kasárnami, školou, observatoří, městskou knihovnou: kupoli kruhového sálu před refektářem dokonce zvýšili o pět metrů kvůli astronomické observatoři a na původní výšku se vrátila až v roce 1981. V roce 1977 přešel na univerzitu, která jeho obnovu svěřila architektu Giancarlu De Carlovi.